Červenec 2013

Imaginary

27. července 2013 v 19:48 | Zoe |  Jednorázovky

Imaginary


6.12 2005
18:00

,,Zdravím tě" zašeptala Suzen k maličkému dítěti co se krčilo v rohu pokoje na podlaze
,,Suzen?" Ellie do ní parkrát netrpělivě žduchla šlapkou své nohy ,,Jsi v pohodě?"
Suzen jen souhlasně kývla a dál upřeně hypnotizovala roh pokoje.
,,S kým jsi to mluvila?" nenechala se odbýt její kamarádka ,,chci to vědět!"
,,To nic..." Suzen s mávnutí rukou odtrhla oči od prázdné podlahy a poslední otázku nechala jen tak viset ve vzduchu.
Nemohla se vyrovnat s tolika věcmi, třeba s tím, že se v poslední době nechová dostatečně normálně, aby ji okolí nepovažovalo za blázna, nebo s tím, že vidí věci, co ostatní ne. A hlavně se nemohla vyrovnat s tou největší prázdnou dírou ve svém srdci, se smrtí Eliase. Nikdy o tom s nikým moc nemluvila, sama nevěděla jak, či proč by o tom měla mluvit...
Tížilo ji to jako těžký kámen, který za sebou bude táhnou nejspíš celý svůj život, nemůže o něm mluvit, ale nemůže nad ním jen bezcitně mávnout rukou.

20:15

Znuděně se otáčela na kolečkové židli u psacího stolu, zatímco z vedlejšího pokoje se tlumenně ozýval rock.
,,Suzen?" ozvalo se z kuchyně, když se hudba trochu ztišila ,,zajdi do obchodu"
,,OK" zabručela Suzen na svého, o dva roky staršího bratra Jerryho a oblékla si černou větrovku a huňatý svetr, který nosívala obzvlášť ve velkých mrazech.
Když vyšla z domu, ulice byly prázdné a tiché - stejně jako všechny sobotní večery. Vydala se po zamrzlém chodníku a vydechovala malé obláčky páry, obě ruce měla zasunuté hluboko v kapsách větrovky.
Náhle se ozvaly kroky ve sněhu, křupání námrazy a ledu přehlušilo i klidnou a pokojnou atmosvéru ulice.

20:25

Vyčerpaně se rozhlédla po ulici...nikdo za ní neběží,... zatím ne...
Věděla že nehmotné věci jí ublížit nemůžou, že všechny ty stíny a bytosti ze tmy jsou jen pouhými výplody její příliš bujné představivosti. Ale věděla že žijí - v její hlavě.
Ze tmy ulice se náhle pomalu vynořila temná postava, připomínala nenápadného kolemjdoucího, ale Suzen věděla, že tak dobré úmysly mít určitě nebude.
Ruce zabořené hluboko v kapsách, kapuce, jenž mu skrývala téměř celou tvář - to všechno působilo děsivě a zároveň i důvěrně známě.
Postava se potichu plížila hustou mlhou, přešla po autobusové zastávce. Mířila k ní.
Začaly jí drkotat zuby, nevěděla jestli strachem, či zimou. Ale oboje pocítila v příštích vteřinách opravdsu silně.
S každým krokem postavy jí krev v žilách tuhla čím dál tím víc.
Srdce jí zběsile bušilo, bála se, že až moc hlasitě.
Postava se přiblížila natolik, že jí Suzen stačila pohlůédnout do tváře.
Elias.

20:27

,,Suzen" Elias se nadechl na dlouhou větu, jeho průzračně modré hluboké oči se za svitu měsíce a hvězd krásně třpytily.
Suzen nevěděla co má říct, a na to, že právě mluví s mrtvolou bylo jen jediné vysvětlení - má opět halucinace.
,,Co tady děláš?" vydechla Suzen
,,No...vlastně, na to stejné jsem se chtěl zeptat já tebe..."
,, Tak ještě jednou Eliasi, co tady děláš?!" zopakovala o stupeň vyžším hlasem
,, Jsi, jsi přece..." pokračovala, aniž by ho nechala odpovědět ,,jsi přece mrtvý" vybouchla a zabořila ruce hluboko do svých dlaní.
,,Mrtvý?" vypadalo to, že Elias v příštích vteřinách ztratí svůj hlas, vyděšeně vykulil modré oči, ale jeho tvář přetrvala pořád kamenná, stejně jako tvář zkušeného pokerového hráče.
,,Vypadám snad, že bych byl mrtvý?" hlas mu začínal pomalu vypovídat svou službu
,,Promiň Eliasi, já...já..." Suzen popadala dech, když zrovna nebrečela "před rokem jsi zemřel, nepamatuješ si?"
Elias zakroutil hlavou a podíval se na ni tím, stašlivým pohledem, pohledem na blázna.
,,Suzen" začal opatrně ,,vím že je to k nevíře, ale já žiju, nikdy, nikdy předtím jsem nezemřel" mluvil s lehkou ironií v hlase
,,Eliasi, ty nejsi skutečný" popotáhla Suzen ,,jen si tě představuju, abych se smířila s tvou smrtí" po tvážích se jí kutálely kroupěje slz ,,je na čase, aby to skončilo" vytáhla z tašky kapesní nůž a rozpřáhla ruku, ve které ho svírala.
,, Ne, Suzen, ne, podívej se na mě, uklidni se" křičel bezradně Elias ,,ne, Suzen..."
,,Promiň Eliasi"
Pak už se jen zablyštil nůž ve svitu hvězd ale to ještě předtím, než se ozval strašlivý bolestný výkřik.

20:31

Eliasovo bezvládné tělo padalo k zemi, než dopadlo do Suziiného klína.
Proudy krve jí obarvily džíny a prosákly až na kůži. Sníh kolem ní se zbarvil do krvavě rudé.
,,Jen má fantazie" opakovala si Suzen ve své mysly ,,Jen má fantazie"
Kapesní nožík, jenž ležel ve sněhu vedle Elise, se dříve mohl pyšnit stříbrnou barvou oceli, teď byl pokrytý jen slepenou krví a sněhem.
Někde v dáli se ozvalo skřípění kol na zamrzlé vozovce a policejní siréna.
Auto zastavilo hned vedle chodníku a vylezli z něj dva vysocí muži s vysílačkami a policejními vestami.
,,Dobrý den" pozdravil jeden ze strážníků ,,co tady pohledáváte slečno?"
Suzen si byla jistá, že její výplody mysly nikdo nevidí
,,Jdu do obchodu" řekla předstíraným klidem. Těžce polkla. Cítila sucho v krku a kapičky potu na čele...nebo to byla krev?
,,Slečno, proč máte ruce od krve?" zeptal se strážník přísným, hlubokým hlasem.
Suzen se začali dělat mžitky před očima, oba strážníci, policejní auto, sníh zašpiněný od krve a mrtvý Elias splynuly v jeden velký flek v její mysli.
Slyšela tlumenné hlasy strážníků
,,Toho chlapce jste zabila vy?"
,,Co se stalo?!" křičel nějáký kolemjdoucí. Její hlava se ocitla v ledovém zábalu ze sněhu. Zima a strach jí prostouopili celým tělem.

Na víc si nikdy nevzpoměla.

7.12 2005

Postarší muž s plnovousem se konečně posadil do hlubokého křesla, aby mohl začít se svým vyprávěním pro své, o něco mladší, dychtivé obecenstvo.
Novináři, psychiatři a výzkumníci rozsedaní okolo muže napjatě čekali na jeho slova.
,,Co se stalo s tou dívkou?"
,,Zbláznila se?"
Otázky doléhaly ze všech stran...
,,Ano, úplně zešílela" doznal muž s předstíraným smutkem a bez černého svědomí, ten muž o ní nic nevěděl, stejně jako všichni ostatní - nikdy ji neviděli, ale její tragickou smrt přeměnili v peníze, slávu a výtisky v bulváru.
Živili se smutkem druhých, ale nikdy ho sami nezažili. Neštěstí ostatních jim připadalo svým způsobem vzrušující.
Stačilo jen přejít po ulici a vidět mrtvého chlapce, krev, a už je z vás terč všech médií.
,, Tvrdila, že její muž před rokem zemřel, že ano" pokračoval ,, ale on jen odjel studovat do zahraničí" ostatní rychle přikyvovali
,, Proč ho teda zabila? Není to hloupost?" podotkl jeden z novinářů
,, Myslela, že je to její halucinace"
,,A co jeho pohřeb, to byla taky halucinace?" nenechal se odbýt novinář
,, Jistěže" kývl muž
,, Já to nechápu!" křičeli jeden přes druhého
,, To já taky ne" řekl si pro sebe muž tak potichu, že to byla spíše jeho myšlenka, než zítřejší nadpis v novinách.

Pouto

16. července 2013 v 10:41 | Zoe |  Poezie
Pouto
Přátelství znamená člověk kterému věříš,
přátelství znamená člověk se kterým se směješ,

přátelství znamená člověk jehož tajemství střežíš,
přátelství znamená člověk, kterého ke smíchu přiměješ...

°°°

Přátelství je pouto,
které je pro mě víc než láska,
protože to pouto neslepí jen izolepy páska...

Věnováno té nejlepší kamarádce na světě, ve vesmíru, prostě v celé galaxii...

Rozcestník - Recenze

16. července 2013 v 8:45 | Zoe
...

Rozcestník - Mé psaní

15. července 2013 v 22:25 | Zoe

|Básně, rýmovačky| - alias krátké i dlouhé, smutné i veselé, ale vždycky tak nějak moje.
|Jednorázovky, drabble atd.| - alis, když se pustím do psaní...
|Myšlenky, názory atd.| - alias, moje myšlenkové pochody

Čas běží čím dál rychleji...

15. července 2013 v 18:02 | Zoe |  Blogo-deníček
Takže,
za prvé-asi této rubrice přestanu říkat FOTO-deníček, protože to fakt nemá cenu, když celé prázdniny nemáte přístup k fotkám, a za druhé, co bych to byla za blogerku, kdybych se na vás navždy vykašlala a ani vám nenapsala...

Mám se skvěle, sice se celkem nudím, ale jinak super!
Čtu jednu skvělou knížku - KRUH, a je to super, sice je "trochu" rozsáhlejší, ale čte se opravdu dobře, už se těším, až vám sem hodím recenzi :)
No, a když už jsem zmínila tu nudu, zkoušela jsem si i dokonce založit nové blogy, ale moc to nedopadlo - první mi vydržel jeden den a druhý? Na ten jsem nenapsala ani jeden článek - takže se vracím k tomuto blogu, ten mi vydží ještě dlouho, myslím...Ne, nebudu strašit, opravdu jsem si tento blog velmi oblíbila, hlavně vás - všechny.
Vzhledem k mé "slavné" povídce která už téměř "finišuje" (neják často používám uvozovky...) - těšit se na ni můžete po prázdninách (opakuju).

Tím se s vámi loučím, tento článek je takový...osvěžující paměť, víceméně jsem jen shrnula co dělám a na co se chystám...

Tak se s vámi loučí vaše Zoe

Ti, co vidí svět jinýma očima

9. července 2013 v 15:14 | Zoe |  Zamyšlení a názory

Básníci

Chtějí pochopení, potřebují vám něco sdělit svými slovy. Chtějí, abyste je poznali skrz řádky básní, které píšou, které píšou svým srdcem.
Jsou to lidi, co se neustále vznáší v oblacích a chtějí vidět svět z té lepší, nebo také z té horší stránky.

Mluví k vám poezií, chtějí vám něco zdělit v rýmech. Chtějí aby jste jim naslouchali a pochopili jejich básně. Vyjadřují své emoce, názory a pocity svými básněmi.

Básně píšu, když mám špatnou náladu, abych se z ní vypsala. Píšu je, když mě chytne můza, nebo když na to mám prostě náladu.

Nikdy nedokážu psát básně když se mi nechce, takže je to takový menší koníček.
Ráda básně i čtu, hlavně ty z blogů, a říkám si, že jsem na internetu našla plno úžasných básníků...

A hlavně miluju básně, kde je zachycená dobrá myšlenka, nebo je báseň opravdu procítěná...

Básníci, kteří se vypsali, byli pouze tužkami.- Stanisław Jerzy Lec

A ti, co taky rádi píšete, nikdy nepřestávejte, byla by to škoda...

Miluju básně!

Vaše Zoe

Time out

8. července 2013 v 10:11 | Zoe |  Poezie
Time out

Už nezbývá ti čas,
moc dlouho jsi čekal,
v dáli teď vidíš jas,
pravdy ses vždycky lekal...

Ručička hodin,
běžela vpřed,
do tolika rodin,
jsi přinesl jed,

jen mrhal jsi časem,
za tím není nic víc,
tak jdi za tím jasem,
a už nedělej nic...

Já někdy se potichu ptám,
proč jses narodil,
když byl jsi vždy sám,
ten kdo se k tobě přiblížil špatně pochodil.

Ten kdo ti chtěl vyjít vztříc,
tomu jsi zkrátil čas,
já chtěla ti vždy něco říct,
aby jsi slyšel můj hlas.

Ale to co zažiješ pak,
nikdy nám nepovíš,
víš to je tak,
že smrt si sám zhotovíš,

Zabil jsi už tak moc lidí,
že už nevíš koho dál,
tak ať to svět všechno vidí,
pro tebe vítr doteď vál.

Teď schytáš vlastní zbraň,
šťestí obrátí se zády,
svůj život pořád chraň,
i když víš, že zemřeš tady...

Střípky duší

4. července 2013 v 13:50 | Zoe |  Recenze

Název: Střípky duší
Autor: Mary Lindseyová
Vyšlo: 2012
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 302
Žánr: Sci-fi a fantasy - Romány

Lenziin otec, který před roklem spáchal sebevraždu vždy trpěl schizofrenií a Lenzi věří, že má stejný problém a proto polyká prášky po hrstích a děsí hlasů které slyší na každém rohu, hlasů, které volají o pomoc.
Lenzi Andersnová vždy milovala skládání origami a hudbu. Hudba ji vlastně nejvíce spojovala s jejím přítelem Zakem, hráčem na kytaru ve své kapele.

V den jejích sedmnáctých narozenin, potká Lenzi na hřbitově Aldena Thomase, kluka, který ji jako jediný nepovažuje za blázna. Vysvětlí jí, že ona schizofrenií netrpí, umí komunikovat s duchy a pomoct jim, je mluvčí a on byl prý jejím strážcem po celá staletí.
Tomu se ale Lenzi nechce věřit...

Po několika dnech ale začíná Aldenovi důvěřovat, Alden Lenzi ukazuje vzpomínky z minulých životů a společně pomáhají bloudícím duším, Lenzi začíná trávit víc a víc času s Aldenem a zapomíná na zuřícího Zaka.
Pak před ní stojí velké rozhudnutí Zak, nebo Alden?
Její rozhodnutí jí ale naštvaný Zak moc neulehčuje...

Mezitím Lenzi pozná i duše, které nejsou zas tak dobromyslné jako ostatní, zlovolné duše, ty, proti kterým musí Lenzi bojovat.

Dokáže to, dokáže být silná jako byla ve svých minulých životech? Rozhodne se správně a porazí zlovolnou duši?

To se dozvíte po přečtení této fantastické knížky.

°°°

Můj názor na knížku je velmi kladný knížka se mi moc líbila a můžu bez ostychu říct, že patří mezi nejlepší knížky co jsem kdy četla.

Má sice pár svých chyb, ale většinou jsou to jen nepodstatné detaily, které lze snadno přehlédnout.

Co se týče postav, Lenzi mi nevadila, ze začátku sice byla lehce ufňukaná, ale nakonec se z ní vyklubala zodpovědná a sympatická hlavní hrdinka.

Jestli ale jde o postavy které jsem neměla moc v oblibě, patřil mazi ně Zak, Lenziin přítel, na můj vkus byl až příliš vyzývavý, žárlivý a opilý...

No a málem bych zapoměla na Aldena, ze začátku sice trochu zvláštní a upjatý na neustálé dodržování pravidel...což mi na něm vadilo dost, ale jinak bych zbytek jehpo vlastností zařadila mezi kladné.

Celá knížka na mě působilůa moc hezky...

Nejzajímavější však byly části ve kterých přišly bloudící duše s přáním, aby jim Lenzi pomohla a ještě zajímavějším tématem byla část kde jim Lenzi pomáhala.

Už se moc těším na příští rok, protože má vyjít i další díl, na které ale autorka teprve pracuje...

Ukázka z knihy:


"Budu tě mít. Jsi moje. Vzdej se."
"Nikdy nebudu tvoje. Nikdy se nevzdám!"
Břichem mi projela ostrá bolest. Viděla jsem, že mi tričkem prosakují kapky krve. Utíkej! Rychle jsem se vyzula z těch červených bot. Slyšela jsem, jak se mi vysmívá, když jsem brala schody po dvou dolů k parkovišti. Utíkej! Musela jsem se dostat pryč. Další seknutí přes břicho.
"Nikdy!" Řvala jsem a utíkala mezi auty k ruskému kolu. Měla jsem pocit, že mi něco drásá vnitřnosti, jako když se trhá suchý zip. Alden měl pravdu. Nebyly to jenom hlasy. Tenhle hlas mi způsoboval krvácení. Vstoupil do mého těla. A já jsem teď hostila jeho duši. (str. 54)